29   5   2017 v 19:30 hodin  (velký sál)
Sibiřské deníky
  Komentářů k filmu: 0

5   6   2017 v 17:30 hodin  (velký sál)
Špína
  Komentářů k filmu: 0

5   6   2017 v 19:30 hodin  (velký sál)
Tanečník
  Komentářů k filmu: 0

12   6   2017 v 19:30 hodin  (velký sál)
Lví žena
  Komentářů k filmu: 0

19   6   2017 v 19:30 hodin  (velký sál)
Zabijáci z maloměsta
  Komentářů k filmu: 0

26   6   2017 v 19:30 hodin  (velký sál)
Polina
  Komentářů k filmu: 0


Sibiřské deníky

Melānijas hronika

Režie  -  Viesturs Kairišs

Scénář  -  Viesturs Kairišs,Melanie Vanaga (kniha)

Země původu  -  Lotyšsko / Finsko / Česko

2016 / 120 min.

Celovečerní film oceněný na Mezinárodním filmovém festivalu v Tallinnu je inspirovaný životním osudem Melánie Vanagsové, která jakoby přežila jen proto, aby svůj příběh mohla vyprávět. Příběh šestnácti let strávených v sibiřském vyhnanství. Stalinova Rudá armáda vtrhla do Lotyšska, rodinu novinářky Melánie Vanagsové a další tisíce lidí bez meškání a slitování deportoval Sovětský svaz do vyhnanství na promrzlé Sibiři. Násilně odloučena od otce a manžela zde MelánijaVanagsová se svým synem strávila dlouhých šestnáct let živořením na tenké hranici mezi životem a smrtí. V příšerných podmínkách jako otrok se Melánija udržovala naživu jen pro svého syna a pro naději, kterou vkládala do dopisů manželovi. Do dopisů, které nebyly nikdy odeslány a které ani neměly adresáta. Po smrti Josifa Stalina se mohla vrátit zpět do Rigy, celý svůj další život mohla však pracovat pouze v podřadných zaměstnáních. Po roce 1990 vydala knihu o svém životě, na jejímž základě vznikl film Sibiřský deník. Krutý a téměř lyrický, který svůj příběh hrůzy vypráví tiše a bez velkých gest. O to sugestivněji. Režisér Viesturs Kairišs zvolil pro přepis na filmové plátno černobílý obraz. Díky svému obrazovému zpracování získal Sibiřský deník ocenění pro Nejlepší kameru na Mezinárodním filmovém festivalu kategorie A v Tallinnu. Sibiřský deník byl s velkým diváckým úspěchem uveden v kinech v Lotyšsku a stal se nejnavštěvovanějším filmem roku 2016.


Upoutávka k filmu

 

Vaše komentáře k tomuto filmu



Špína

Špina

Režie  -  Tereza Nvotová

Scénář  -  Barbora Námelová

Země původu  -  Česko/Slovensko

2017 / 87 min.

Tereza Nvotová: Každý si myslí, že k znásilnění dojde jen v temných uličkách.Ve Špíně, která právě vstupuje do kin, je obětí školačka, pachatelem její pedagog a dějištěm její domov při doučování, zdánlivě o to bezpečnější, že za dveřmi pokojíku jsou rodiče i bratr. Přesto dívka mlčí; při aktu samém, kdy od utěšování a hlazení přejde idol studentek k náhlému hrubému útoku, i po něm. Až když se pokusí o sebevraždu, rozvine se hlavní linie příběhu: boj o to, aby konečně promluvila. Ne kvůli trestu, nýbrž pro vlastní vysvobození. Čekání na klíčový okamžik pravdy ukazuje bezmoc rodičů, i krutou léčbu poznáním ještě krutějších osudů spolupacientů z dětské psychiatrie. Mnohokrát již viděné scény skupinové terapie inscenuje režisérka Tereza Nvotová nevtíravě až dokumentárně: bezprostřední, vzájemně se překřikující či urážející děti dají zapomenout, že se film snaživě otírá také o systémové vady. Nejsilnější však zůstává v nejosobnějších rovinách. Jednak v blízkých detailech tváře mladé hrdinky v podání Dominiky Morávkové Zeleníkové, jejíž výraz v podstatě vyjadřuje náladu všech situací včetně rodinných, jednak v přesném vystižení holčičí důvěrnosti zranitelných lolitek plných očekávání. Sem spadají zejména dvě působivé scény: když jejich šibeniční vtipkování o smrti narazí na realitu a když hrdinka hystericky odmítne kamarádčiny naivní tlachy o sexu, které s ní ještě nedávno tak ráda sdílela. Rozbolavělá bezcílnost dodáv filmu výjimečnou razanci. Po značné době tak přichází do českých kin film, který si divák ponese v hlavě ještě dlouho po shlédnutí. Autor: Mirka Spáčilová ◉ Akce: Seniorské pobyty - Pobyty speciálně pro seniory se slevou až 59 %! - Skrz.cz Témata: kino, znásilnění, Anna Šišková, Poradna: Televize, Tereza Nvotová Vstoupit do diskuse (17 příspěvků) Zdroj: http://kultura.zpravy.idnes.cz/spina-film-recenze-0nk-/filmvideo.aspx?c=A170419_105921_filmvideo_vha


Upoutávka k filmu

 

Vaše komentáře k tomuto filmu



Tanečník

Dancer

Režie  -  Steven Cantor

Scénář  -  Steve Cantor

Země původu  -  Velká Británie / USA / Rusko / Ukrajina,

2016 / 85 min.

Filmový portrét „Dancer“ bez příkras zachycuje cestu původem ukrajinského tanečního genia Sergeje Polunina na baletní výslunní. Díky obrovskému talentu, vlastní vytrvalosti i ambicím rodiny, která podřídila jeho kariéře vše, se v 19 letech stal historicky nejmladším sólistou Královského baletu v Londýně. Součástí jeho každodenního života se staly strhující výkony oceňované ovacemi, ale i bolestivý dril ventilovaný excesy na divokých večírcích. Pod sílící osobní krizí slibně rozjetou dráhu v Londýně opustil a po krátkém angažmá v Rusku plánoval z taneční scény zmizet úplně. Jeho život změnilo setkání s americkým fotografem a režisérem Davidem LaChapellem, se kterým natočili taneční klip ke skladbě Take Me To Church. Video zhlédlo 17 milionů lidí a přes noc vrátilo Polunina do povědomí jako hvězdu globálního formátu. PŘÍBĚH SERGEJE POLUNINA Sergej Vladimirovič Polunin se narodil 20. listopadu 1989 v ukrajinském městě Cherson. Od 4 do 8 let trénoval balet na místní akademii, následující čtyři roky navštěvoval Kyjevskou státní taneční konzervatoř. V Kyjevě žil mladý Sergej jen se svou matkou, rodina se, ve snaze zajistit synovi baletní vzdělání, rozdělila. Otec odešel pracovat do Portugalska, babička do Řecka. Rodiče se rozvedli, když bylo Sergejovi 15 let a Polunin zůstal touto skutečností navždy traumatizován. Ztratil motivaci tančit. Dostal přezdívku „zlý chlapec baletu", začal pít, vynechávat lekce, nechal se potetovat, vystupoval pod vlivem kokainu… a nijak své chování nezastíral. Polunin se stal historicky nejmladším sólistou Královského baletu v Londýně, ale v roce 2012 rezignoval. Po odchodu z Londýna dostal pozvání do ruského divadla Igora Zelenského a přijal post sólisty v Moskevské akademické hudební divadlo K. S. Stanislavského a V. I. Němiroviče-Dančenka a ve Státním akademickém divadle opery a baletu v Novosibirsku. Během své taneční kariéry získal několik prestižních ocenění, mezi jinými Prix de Lausanne a Youth America Grand Prix 2006, v roce 2007 byl vyhlášen tanečníkem roku v kategorii Young British Dancer of the Year. Koncem dubna 2013 Polunin odešel ze zkoušky baletního představení Půlnoční expres jen pár dní před plánovanou premiérou. Rozhodl se s tancem definitivně skončit. Nicméně v roce 2014 se setkal s americkým fotografem a hudebním režisérem Davidem LaChapellem, který mu nabídl spolupráci a společně vytvořili hudebně-taneční klipu Take me to Church, který zhlédlo 17 milionů lidí, a tím se ze dne na den opět dostal Sergej Polunin do povědomí diváků. Uvědomil si, že tanec je jeho životním posláním a darem, který může sloužit i dobré věci. Nadace PROJECT POLUNIN vytvořila program na podporu profesionálních tanečníků. Cílem nadace je vytvářet tanečníkům prostor pro svobodnou a tvořivou realizaci, zároveň jim poskytovat zázemí v podobě právních a agentských služeb, tak aby mohli rozvíjet svůj talent. V českých kinech je film uváděn pouze od 1.do 6. června.


Upoutávka k filmu

 

Vaše komentáře k tomuto filmu



Lví žena

Løvekvinnen

Režie  -  Vibeke Idsøe

Scénář  -  Erik Fosnes Hansen (kniha), scénář: Vibeke Idsøe

Země původu  -  Norsko

2016 / 118 min.

Lidské anomálie mají různé osudy a mohou vzbuzovat odlišné emoce. Někdo je křečovitě rádoby nevnímá, jiného odpuzují, další v nich vidí nechutnou senzaci. Může to dojít i tak daleko, jako v roce 1932, kdy studio MGM vyprodukovalo film s všeříkajícím názvem Zrůdy (Freaks). Možná v té době ještě lidstvo nebylo tak lačné se pást na cizím neštěstí a nepodlehlo bulvární mánii - divácké reakce při zkušebních projekcích byly natolik tvrdé, že šéf studia Louis B. Mayer film stáhl a nechal zničit originál. Film byl po tři desítky let v mnoha zemích zakázán, leč v 60. letech už byla populace natolik otrlá, že se opět ocitl na plátnech a stal se jedním z nejvyhledávanějších, ovšem také nejnebezpečnějších a nejbizarnějších filmů. Důvod? Hemži se to v něm právě postavami, které jsou bez maskování nějak tělesně anomální. Přitom ale nelze přivírat oči nad faktem, že různě postižení lidé žijí mezi námi. Že to jde zvládnout i bez senzačního podtónu, s citlivým přístupem a bez snahy za každou cenu šokovat, potvrzují norští tvůrci. Vybrali si jako předlohu román Erika Fosnese Hansena, který se na knižních pultech objevil před 11 lety. Autor si jako základ své fikce, která ovšem má reálné základy, vybral postižení zvané hypertrichóza. Jeho základem je porušení přirozeného vývoje ochlupení v lidském těle. Případů, jaký můžeme vidět ve filmu, se na světě vyskytlo několik. Gustav Arctander, přednosta malé, nejmenované železniční stanice kdesi v Norsku, čeká se svou manželkou Ruth šťastnou událost. Bohužel dojde k předčasnému porodu, při němž žena umírá a zděšený doktor Levin a paní Birgersonová, která při porodu asistovala, konstatují, že narozené děvčátko má téměř zvířecí srst. Zoufalý otec zpočátku nechce dceru vůbec vidět, svěřuje ji právě paní Birgersonové, ale nedokáže zabránit šeptandě v městečku. Nakonec najme pro malou Evu jako chůvu sedmnáctiletou Hannah a nařídí ji, aby s dítětem nikam nevycházela. Díky všetečnosti některých lidí se ale dozví o postižení dívky místní novinář a osud Evy se stane veřejnou věcí. Přijíždějí lékařské kapacity, které ale Gustavovi sdělí, že stav jeho dcery je neměnný. Poté sledujeme vývoj hypertrichózního děvčátka, jeho snahy se zařadit normálně do společnosti a její reakci. Postupem času Arctander je schopen se s postižením své dcery smířit, ta si nachází i přátele, mezi nimi i "Sirku", telegrafistu na otcově stanici. Dalším zlomem v jejím životě je účast na vědecké konferenci, kde se setkává s Andreasem, stiženým nemocí kůže, a poté pobyt v lázních, kam doprovází otce. Společnost jí tam dělá podstatně starší Eva Grjothornet, která jí pomůže ujasnit si životní cíle. Čtrnáctiletá dívka se po návratu dostane do konfliktu s otcem a situaci řeší odchodem do panoptického cirkusu kuriozit Johannese Joachima. Vydělá si tu na vytoužené studium matematiky, ale vztah s otcem už se obnovit nepodaří. Snímek nás provází rozmezím čtyřiadvaceti let, v nichž provázíme Evu takříkajíc od kolébky až po mladou ženu, která dokáže na svůj úděl pohlížet racionálně. Tvůrci volí střídavý přístup, zpočátku nám hypertrichózní dítě příliš neukazují, ale nejde o uměle stupňované napětí, spíš jakousi přípravnou fázi. Jejich příběh je na hony vzdálen senzačnímu pojetí, spíš se snaží poukázat na problematické zvládnutí otcovských povinností a vynucenou izolaci dítěte, které se liší vzhledem, ale jinak má stejné problémy, touhy a nálady jako každé jiné. V tomto směru lze vyzdvihnout velice silnou postavu Hannah, která se vlastně stává náhradní matkou a přes "nájemní" charakter své přítomnosti u Arctandera dokáže Evě udělat život snesitelnějším. Vcelku přirozené a místy nenávistné reakce okolí, zejména spolužáků, jsou omezeny na přijatelnou úroveň, vše se nese ve vypravěčském duchu, v němž najdeme mnoho filozofických úvah, ale nesklouzáváme ani do nadměrného patosu nebo naturalistických záběrů. Další věc, která filmu do jisté míry dodává exotický nádech, je jeho původní znění, tedy žádná zástupná angličtina, užijete si norštinu až na několik drobných výjimek. Protože snímek je situován mezi roky 1912 až 1936, hrály hlavní hrdinku hned tři dívky s ohledem na její rostoucí věk. V tomto směru nelze než smeknout před prací maskérů, protože trikových sekvencí tu příliš nenajdeme. Ono poloospalé městečko s nádražím dýchá přirozenou atmosféru, často zasypanou sněhem a v podobném duchu je veden i život Evy. Pochopitelně je nepřehlédnutelný Rolf Lassgård v roli otce Evy, jehož odevzdaně rozvážný projev je vhodně kombinován s uvěřitelnými výbuchy hněvu - nakonec i on se dokáže smířit s existencí "jiného dítěte". Přesto jej po mnoha stránkách převyšuje Kjersti Tveterås coby Hannah, ta je naopak vyhraněnou ženou, plně ztotožněnou se svou chráněnkou. Ačkoliv ve filmu najdeme mnoho dalších postav, tyhle dvě jsou středobodem snímku a poprávu dokáží vyvážit existenci srstí porostlého děvčete. Lví žena nehodlá šokovat ani se nedovolává konkrétního případu. Nelze ani říci, že by nastavovala nějaké zrcadlo a vybírala různé formy chování ve vztahu k někomu, kdo se vymyká běžnému zjevu. Není to film z kategorie "podívejte se na nějakou zrůdu", ale ani nezabředává do hlubokých psychologických oblastí. Je to vlastně přirozeně plynoucí vyprávění o jedné dívce, která vypadala jinak, než většina ostatních. Pokud od tohoto filmu očekáváte něco jiného nebo ho chcete odsuzovat jako kalkulovanou senzaci, pak jste ho nejspíš nepochopili a i z toho důvodu nad ním zlomíte hůl.


Upoutávka k filmu

 

Vaše komentáře k tomuto filmu



Zabijáci z maloměsta

Dræberne fra Nibe

Režie  -  Ole Bornedal

Scénář  -  Ole Bornedal

Země původu  -  Dánsko

2017 / 90 min.

Febiofest, sekce Světla severu nabízí žánrové lahůdky od temných kriminálek až po absurdní komedie s výstředními charaktery. Vše podpořené snovými scenériemi, zádumčivou hudbou a nebo absurditou a černým humorem. V letošní nabídce byl i poslední film režiséra Ole Bornedala, jehož dílo není u nás příliš známe. Dva vynikající filmy vyšly jen na DVD : Zbav nás od zlého (2009) a Tak trochu jiná love story (2007). Od thrillerů a hororů přešel režisér lehce a bystře k žánru komedie. Dva stárnoucí kamadádi mají problém - žití je netěší. Mají ulité peníze a chtějí začít nový život bez manželek a sexuálních frustrací. Na takové rozhodnutí je dobré se napít, po seversku, do němoty. Problém nákladného rozvodového řízení vyřeší nájemný ruský zabiják. Leč ženy neřekly ještě poslední slovo. Severský humor v brutální podobě.


Upoutávka k filmu

 

Vaše komentáře k tomuto filmu



Polina

Polina

Režie  -  Angelin Preljocaj, Valérie Müller

Scénář  -   Bastien Vivès (kniha), scénář: Angelin Preljocaj, Valérie Müller

Země původu  -  Francie

2016 / 112 min.

Protančit život Polina (Anastasia Shevtsova) se už jako malá holčička stala žákyní profesora Bojinského, významného učitele klasického tance a přísného perfekcionisty. Ten ji od prvních tanečních kroků směřuje na dráhu klasické ruské baletky a Polina je na nejlepší cestě stát se členkou baletního souboru prestižního moskevského Velkého divadla. Ale když se jednoho dne zúčastní představení francouzského souboru moderního výrazového tance, nečekaně ji to rozruší a rozhodí. Zažije totiž umělecký šok, který ji naprosto vykolejí a změní její dosavadní život. Tímto okamžikem končí vše, v co dosud věřila a o co usilovala. Vzdává se nadějných začátků na prestižní, ale konzervativní scéně Velkého divadla a odcestuje do Francie, do Aix-en-Provence k slavné choreografce Lirii Elsaj (Juliette Binoche). Zarputilost, odhodlání a tvrdá práce Polinu postupně přivedou až k posedlosti tancem, přesto se nedokáže prosadit. Stále se v povědomí pohybuje v zajetí ruského klasického tanečního drilu a nedokáže prosadit svou osobnost, své jedinečné já. Nedokáže v tanci najít niterný prožitek, místo něj stále hledá především dokonalost. Zoufalá a zklamaná Polina se stěhuje se do Antverp, kde začíná nový život a kariéru jako servírka v baru. Přesto v tanci nepřestává hledat svou vlastní cestu. Učí se pozorovat život kolem sebe a objevuje v něm novou inspiraci i tanečního partnera. Režisérem filmu natočeného podle grafického románu Bastiena Vivése je spolu s Valérií Müller slavný francouzský choreograf Angelin Preljocaj.


Upoutávka k filmu

 

Vaše komentáře k tomuto filmu



Hostováno na webalias.cz